Banky si nechávají od obchodníků platit provizi z utracené částky. Je to hlavní způsob, jakým banky vydělávají na platebních kartách.
Tuto provizi tedy platí obchodník. Provize se pohybují kolem 1 % až 4 %. Dá se to obhájit jako jakási prémie pro banku za to, že zákazník s sebou jakoby spoustu peněz, a tak má čím zaplatit. Kdyby obchodník vyžadoval platbu v hotovosti, zákazníci si některé platby nebudou moci dovolit. Také to firmám vydávajícím karty hradí náklady za instalaci platebních terminálů, řešení podvodů a další agendu.
Výše provize, kterou platí obchodník bankám a vydavatelům platebních karet závisí na tom, jaké provize s bankami usmlouvá. Velcí obchodníci a řetězce se dostanou kamsi k 1 procentu (možná i níž). Malí obchodníci mají špatnou vyjednávací pozici, a tak bankám musejí odvádět něco kolem 3 procent ceny.
Nyní již máte všechny informace nutné k vysvětlení faktu, že někde neberou platební karty. Pro některé obchodníky je prostě nemyslitelné odvést nějaké finanční instituci celá tři procenta svého obratu. Jsou to hlavně koncoví prodejci zboží s nízkou marží, jako jsou například internetové obchody se spotřební elektronikou. Běžná marže, kterou tyto obchody na elektronice mají, se pohybuje od dvou do tří procent. Kdyby odvedly tři procenta bance, tak jim nezůstane vůbec nic. Kvůli tomu je u nás nejoblíbenější způsob platby dobírka. Podobně jsou na tom cestovní agentury, takže zájezdy také zpravidla nelze platit kartou, ale bankovním převodem nebo v hotovosti.
Proč myslíte, že si v Alza.cz v jednom rohu vyberete peníze z bankomatu, abyste je vzápětí nastrkali v druhém rohu do platebního automatu? Je to kvůli tomu, aby Alza nemusela platit vydavatelům karet ty jejich šílené provize. Díky tomu může držet ceny zboží levnější.
A taky už chápete, proč banky své klienty různě povzbuzují k používání platebních karet. Mají prostě procenta z obratu. Až banky naučí všechny své české klienty platit kartou i za platbu kafe u stánku, jako je to běžné v západní Evropě, tak si banky spokojeně zamnou ruce a zase zatlačí na drobné obchodníky, aby jim odváděli víc a víc. To bude radosti!
Také se z toho dá pochopit, proč třeba lowcostové letecké společnosti účtují poplatky za platbu kartou. Je to zcela správně, protože podobně vysoké poplatky vzápětí odvedou firmě vydávající kartu. Pokud použijete speciální kartu letecké společnosti, kam předtím dostanete peníze normálním převodem, nic platit logicky nemusíte.
Proč myslíte, že mnoho firem vydává své vlastní platební karty? Třeba Tesco. Protože nechtějí platit procenta bankám. Je to zcela racionální. V konečném důsledku potom můžou svým zákazníkům peníze v různé formě vrátit.
Banky jsou si vědomy, že proti "soukromým" kartám je potřeba bojovat vlastními slevami. Proto mají smlouvy s různými předraženými obchody a poskytují v nich držitelům svých karet slevy. Jiné banky svoje klienty za nákupy, ze kterých mají banky procenta, odměňují vracením peněz. Je to taková zajímavá taškařice. Docela by mě zajímalo, kdy se obchodníci vzbouří, protože je to musí pěkně štvát. Já osobně všude, kde můžu, platím vhotovosti, abych svým oblíbeným obchodům udělal radost.
Kromě poplatků obchodníkům si banky platí mezibankovní poplatky za platby kartou. V důsledku evropské regulace (myslím, že 2015) jsou tyhle poplatky už na úrovni 0,2 %, takže nejsou tak důležité.
Další zdroj zisku na kartách jsou poplatky za používání platební karty. Nejzajímavější je na tom poplatek za vedení karty, který může být i pár stovek ročně. Na tohle číslo je dobré koukat při uzavírání smlouvy o běžném účtu (respektive při výběru běžného účtu). Platby za výběry z bankomatů nejsou pro banku žádné terno, a tak výběry z bankomatů nijak zvlášť nepropagují.
No a třetí významný zdroj zisků jsou úroky z kreditních karet. To probírám na jiných místech.
Běžně se setkávám s těmito typy platebních karet, rozlišeno podle vydavatele:
Nejspolehlivější, zejména co se týká plateb v zahraničí, je VISA. Přibližně stejně spolehlivá je karta typu MasterCard. S kartou typu Maestro mám v zahraničí většinou smůlu a nic si nevyberu.
S obchodníky o tom, jaké karty budou akceptovat, většinou nejednají přímo banky, ale právě tito vydavatelé karet. Protože kromě VISA a MasterCard není žádný celosvětově silný vydavatel karet, jsou tyto dva typy de facto standardem.
Banky vymýšlejí různé blbosti, jak se vetřít do přízně svým klientům, takže jim nabízejí odstupňované "barvy" karet. V prospektu píšou, jak je skvělé mít zlatou kartu, protože na takové kartě jsou vyšší limity a je to jako větší čest takovou kartu vlastnit a používat. Ale vydají ji každému, kdo ji chce, protože z toho mají poplatky. Čím platinovější karta, tím méně výhodná je pro klienta a více výhodná pro banku. Je to tedy způsob, jak zpoplatnit ješitnost zazobaných klientů a dát jim pocit, že oni jsou něco víc, když mají kartu více embosovanou a s větším počtem zlatých nálepek.
Kolik bude stát výběr z bankomatu obvykle záleží na dvou věcech:
Zpravidla platí, že výběr z bankomatu vlastní banky je bezplatný nebo velmi laciný. Naopak výběr z bankomatu cizí banky bývá zatížen nějakými poplatky. Jsou to korunové položky, výjimečně v řádu desetikorun. Výběr z bankomatů v zahraničí obvykle stojí kolem stokoruny nebo nějakého procenta z vybírané částky. V zahraničí se tedy více než doma vyplatí koukat po bankomatu mojí banky, případně vědět, v jaké skupině bank moje banka je. Z bankomatů této skupiny je výrazně lacinější výběr i zahraničí.
Kdybyste věděli, kde jsou dobře popsané ty skupiny bank, pošlete mi prosím odkaz.
Z hlediska možnosti platit kartou po internetu lze rozlišit tři typy karet:
Blokování karet pro internetové platby (bod 1) má svůj dobrý důvod. Pro platbu přes web totiž není nutné (ani možné) zadávat PIN.
Každý obchodník, který přijme vaši platbu kartou, pak od té chvíle má číslo vaší karty i se všemi jejími údaji potřebnými pro platbu po webu. Takže teoreticky kdokoli, kdo má u toho obchodníka přístup do databáze zákazníků (klidně to může být nějaký správce sítě) od té chvíle čísla karty má. Stejně tak pokud posíláte číslo karty přes nezabezpečené připojení (cokoli bez protokolu https), tak si ty údaje může v logu přečíst váš správce sítě a všichni správci sítě cestou. Oni to tedy moc nečtou, ale kdyby chtěli, tak můžou. A potom s tím něco zaplatit. Pokud si pak nevšimnete, že z vašeho účtu odcházejí nějaké divné platby a své bance se neozvete s reklamací, tak takhle prostě přijdete o peníze.
Proto je dobré zvolit jednu z následujících strategií:
Jak jsem tedy zmínil, PayPal je jedním ze způsobů, jak relativně bezpečně platit na internetu kartou. Zpočátku, když jsem PayPal začínal používat, jsem se mylně domníval, že PayPal je jakousi peněženkou, do které převedu peníze a potom s nimi platím. Nic takového není potřeba, je to mnohem jednodušší. PayPal prostě vždycky, když mu dám pokyn (tím, že použiju své paypalové údaje v nějakém obchodě), odečítá z mé normální platební karty. Při registraci účtu si PayPal pouze z té mé karty strhne asi jednu korunu nebo podobný symbolický poplatek, aby si ověřil, že karta funguje.
PayPalem lze peníze i přijímat, prostě si do svého účtu na PayPalu nechám platit od někoho, kdo chce moje služby nebo výrobky. Nastřádané peníze potom můžu použít na vlastní platby, nebo si je můžu nechat poslat na účet (to ale tuším stojí nějaké poplatky, ze kterých PayPal žije).
Nevím, do jaké míry je možné používat PayPal v Česku, já ho používám hlavně na zahraniční platby.
Už se budu opakovat, ale přijde mi důležité zdůraznit rozdíl mezi debetní a kreditní kartou:
Takže výhodnější je vlastnit debetní kartu.
Platební karta má následující údaje:
Při platbě přes web se zadává jméno, číslo karty, platnost, a cvc kód. PIN se nezadává.
Při platbě přes obchodníka i čtečka údaje (s výjimkou PINu) vytáhne z magnetického proužku. PIN se zadává kvůli ověření a není nikam odesílán (rovnou ve čtečce nebo v terminálu se zašifruje a posílá se jenom ověřovací klíč, takže je to relativně bezpečné).
Starší způsob platby přes obchodníka fungoval tak, že čtečka přečetla z magnetického proužku údaje o kartě a identita držitele karty se autentifikovala podle shody podpisu na účtence s podobou podpisu na kartě. Pro tyto operace obchodníci zpravidla požadovali embosované karty. Embosování je druh vytlačení údajů do plastové karty, že je to číslo jako plastické. Dnes už není velký problém podvrhnout i embosování, takže se platby přes podpis už dělají jenom málo a většina obchodníků má platební terminál, do kterého se zadává PIN.
Hlavní stránka - Přímý nákup akcií u brokera - ETF - Do čeho investovat - Finanční produkty pro střední třídu - Platební karty - Finanční poradci
Tento web psal Yuhů a už ho to nebaví.